Moje první koňská láska (1)

Je mi skoro 15 let a ježdění věnuju téměř celý svůj život. Když jsem byla malá, bylo mi asi 6 let, sbíraly jsme s maminkou na chatě spadlá jablka. Najednou maminka dostala nápad: "Odneseme je koníčkům do stájí". Zajásala jsem, protože jsem jako malá moc ráda chodila ke koním, hladit si je a krmit je. A tak jsme šly. Koně byli naším příchodem rozrušeni, kopali do dveří boxu, domáhali se pohlazení a jablek :o). Krmila jsem ty krásné hlavy, ani jsem se jich nebála. Moje maminka k nim měla odjakživa respekt, bála se koni svěřit svou dlaň, bála se, že ji kůň kousne. Když jsem zkrmila všechna jablíčka, měly jsme jít zpátky na chatu. Přišla k nám však nějaká slečna a s úsměvem se mě ptala: "Nechceš se svést, když jsi jim přinesla tolik jablíček?" S obrovskou radostí jsem kývala jako o život a k mému překvapení mi slečna osedlala kobylku, které jsem dávala nejvíce jablek, protože byla moc hodná a trpělivě si počkala, až na ní zase dojde řada a já jí dám jablíčko. Nekopala do boxu jako ostatní. Po chvilce slečna vyvedla kobylku před stáje a pobídla mě, abych k ní přišla. S její pomocí jsem se poprvé dostala do sedla opravdového velkého koně.Slečna připnula ke kobylce vodítko a vyrazily jsme na krátkou procházku.Vedla jsem si (prý) v sedle dobře a začala jsem se té slečny vyptávat na vše možné. Dozvěděla jsem se, že držím v ruce otěže a ne uzdu, že kůň má v hubě udidlo a ne želízko....a to hlavní, že klisna se jmenuje Šárka. Byla jsem na koňském hřbetě jako v sedmém nebi. Ani jsem nezaregistrovala, že už jsme zase u stáje. Pomocí slečny (dozvěděla jsem se taky její jméno - Veronika) jsem se dostala zase na zem a radostně běžela k mamince s jásotem, že mi Veronika dovolila, abych přišla častěji.
Tohle podzimní sbírání jablek mi dalo víc, než si myslím. Přivedlo mě ke koním.
Příští víkend jsem se moc těšila na chatu, nemohla jsem se dočkat, až budu zase u koní, lépe řečeno - u Šárynky. A tak mě tam maminka po obědě zase přivedla. Byla tam zase Veronika a přivítala mě s úsměvem. Zase mi osedlala Šárynku, pomohla mi nahoru a tentokrát jsme zamířily na místo, kterému se říkalo kolbiště.Bylo tam spoustu překážek a vyběhaný lonžovací kruh. V duchu jsem si představovala, jak přes všechny ty překážky se Šárkou skáčeme. Když jsem se probrala ze sna, mluvila na mě Veronika. Něco o tom, že Šárynku připne na dlouhé vodítko a já budu jezdit do kola. Až později jsem zjistila, že se tomu říká lonžování. Jezdila jsem asi 40 minut. Když jsme se chystaly k domovu,nemohla jsem si pomoct a zaprosila, ať mi Veronika se Šárkou ukážou, jak se běhá a skáče přes překážky. Veronika mi však řekla, že Šárynka má trochu problémy s nožkama a skákat tak vyskoko už nemůže. Po návratu do stáje si Veronika osedlala koníka, který byl o hodně tmavší než Šárka, měl na hlavě lysinku a na boxu cedulku se jménem RIN. Šli skákat na kolbiště a já jsem se šla koukat. Ani na chvilku jsem neodlepila oči od tmavé siluety cválajícího koně a na něm jezdkyni, která se tak lehce pohybovala v sedle, na překážce se krásně odlehčila, ve cvalu naopak krásně seděla...nádhera. Když skončili, posadila si mě Veronika před sebe a takhle dvě v jednom sedle jsme dojely na chatu.


Pokračování příště...








Autor: Eliška alias Arnika





Zpět